Rozhovor s Glenem Hansardem, Rožnov pod Radhoštěm, 26.8.2002, po koncertě, kde hrál první půli sám, druhou s basákem Jirkou Petřekem a bubeníkem Johnem Janečkem z Rauše... a taky Markétou za piánem. Plný sál pro 250 lidí, skvělá atmosféra, světová premiéra úplně nové písničky "I'm trying". Koncert se odehrál dva dny po Glenově vystoupení ve Valašském Meziříčí na benefičním koncertě pro zatopenou vesnici Metly, kde hrál také s kluky z Rauše (viz foto Vlasti Navrátila na konci článku).

Glene, jak se ti dnes hrálo?Byl to dobrý koncert?

Jo, bylo to dobré... Hodně se mi líbil začátek, rád hraju v místech, kde se dá pracovat s dynamikou. Chvíli je to všechno poklidné a pak zase hodně hlasité a když se mnou ke konci hrála kapela, zvuk byl velmi plný a opravdu se mi to líbilo, hodně líbilo... Moje nejlepší koncerty jsou ty, kde můžu zajít do obou extrémů, což tohle místo umožnilo, takže to bylo dobré...

Hraješ rád sólové koncerty?

Ano, hodně rád, protože když hraji sám, připomíná mi to, kde jsem začínal. A když celou dobu hraješ v kapele, můžeš zlenivět a někdy se až příliš držet stranou, takže když pak máš odehrát písničku sám jenom s kytarou, je to někdy opravdu hodně těžké. Takže když hraji samostatné koncerty, pomáhá mi to připomenout si, kde jsem začínal, a doufám, že takhle zůstávám když ne plný energie, tak, aspoň doufám, pořád v pohotovosti... Víš, myslím si, že dobrá písnička je taková, kterou můžeš zahrát...totiž, dobrá písnička je ta, která ani nepotřebuje hudbu, prostě je to jenom písnička, bez žádných nástrojů nebo možná jenom s kytarou a hlasem. A když může písničku takhle zazpívat, pak s kapelou může znít jenom líp. Někdy může kapela písničku zabít, někdy ta písnička prostě zní líp jenom tak s kytarou. Proto se mi hodně líbí hudbu takhle interpretovat.

A jaké bylo dnes publikum?

To se mi moc líbilo. Hrozně rád hraji pro posluchače, kteří naši hudbu moc neznají, protože tak můžu předvést všechny ty různé styly, které hrajeme, a to mám hodně rád. Ano, dnes se mi publikum moc líbilo.

Necháváš se hodně ovlivnit publikem nebo místem, v němž hraješ?

Existuje jedno japonské přísloví, které zní: "Vybíráš si místo, kde budeš bojovat". To je velmi důležité rčení, protože když budeš hrát tam, kde je jenom bar, jako kdybych já dnes večer hrál někde v baru, tady v nějakém místní baru, lidi by mě asi moc neposlouchali, protože tam chodí každý den, a takový koncert by pro mě byl hodně těžký a musel bych hrát jenom jedním způsobem - hlasitě. Dnešní koncert byl ale pravý opak, protože jsem si vybral místo , kde jsem mohl hrát potichu i nahlas. To je strašně důležité. A posluchači vždycky diktují, jak se koncert bude odvíjet. Když je publikum hodně hlasité, nemůžeš nic dělat, neporazíš je, tak se o to ani nesnaž. Když je ale publikum klidné, můžeš si krásně pohrát s dynamikou. Ano, tohle je důležité - posluchači v tom hrají podstatnou roli.

V Dublinu jste letos v srpnu hráli pro obrovský dav lidí. Všichni tě mají rádi, mají rádi tvou skupinu, tvou hudbu, jsi v Irsku hodně populární. Jaké to pro tebe je, být slavný a populární?

Je to legrační - to slovo "slavný" mi trochu nahání husí kůži... Já si připadám jako člověk, který prostě pracuje. A když se mi práce daří, odměnou pak je to, že lidé přijdou a poslouchají nás a to nám dává sílu pokračovat dál. Nikdy mi nebyla blízká myšlenka na to být slavný. Já pořád ještě myslím, že nejde o to, kdo je členem kapely, že jde spíš o to, co ta kapela dělá. A když jsou naše písničky slavné a populární, pak můžu být hrdý, ale kvůli slávě to nedělám...

Baví tě ještě hrát vaše velké hity jako třeba "Revelate"?

Jo, baví. Bylo jedno období, kdy mě to nebavilo. Víš, když hraješ jednu písničku pořád a pořád dokola, už je to někdy fakt příliš a ta písnička pro tebe ztratí svůj význam. A "Revelate" - dlouho jsem z té skladby neměl požitek, ale teď ji zase rád hraji, protože jsme ji dlouho na koncertech vynechávali. Ale podle mě má každá píseň svůj vlastní život.

Dočetl jsem se, že když s The Frames hrajete coververze, je to jenom zábava. Je to jiné, když hraješ sólově?

Ne. To je dědictví z dob, kdy jsem hrál na ulici, tehdy jsme převzaté věci hráli pořád. A když hraji s kapelou, prostě někdy máme chuť si zahrát skladbu, která není naše. Někdy je to pořádná otrava, když hraješ svoje písničky pořád dokola, takže potřebuješ trochu zábavy. Když se ale převzatá skladba stane pevnou součástí našeho vystoupení, pak už ji nehraji rád. Některé coververze hrajeme pro zábavu, ale když je od nás lidi očekávají, pak je nehraji, všeobecně řečeno. Takže je to všechno jenom zábava.

Máš nějaké opravdu oblíbené skupiny nebo písničkáře? Třeba dnes jsi hrál píseň "Heyday" od Mica Christophera - můžeš mi říct, kdo to byl? Tady ho moc lidí nezná.

Před několika lety tady Mic hrál, teda ne v Rožnově, ale v České republice. Mic byl můj nejlepší přítel. Když nám bylo čtrnáct, začínali jsme spolu hrát na ulici a byli jsme prostě nejlepší kamarádi. Napsal spoustu skvělých písniček a když Mic před nedávnem zemřel, cítil jsem, že bych měl dál hrát jeho hudbu, kterou mám opravdu rád a která mi ho přibližuje. Ano, tohle dělám opravdu rád.

Někdy tě přirovnávají k Jeffu Buckleymu, The Frames zase k Pixies, zvlášť co se zvuku týká. Co si o tom myslíš?

Opravdu? To na mě udělalo dojem. Je to velký kompliment. Člověka vždycky potěší, když ho přirovnávají k někomu, koho obdivuje.

Do jaké míry je ve tvých textech zachycena víra v Boha?

Věřím, ale moje víra není nijak daná. Nejsem hluboce věřící katolík nebo hinduista nebo tak. Náboženství mě hrozně fascinuje. Kdybych nebyl muzikant, asi bych se zabýval teologií. Miluji studium Boha, tu věčnou otázku, jestli Bůh existuje - ano, tohle je důležité a já jsem zvědavý. A určitě věřím, že Bůh existuje, vím jistě, že mým úkolem na této Zemi je nějak plnit jeho úkoly, i když nevím, jaké přesně jsou.
A určitě jsou tak ovlivněny i mé texty, protože často píšu tak, že prostě otevřu pusu a něco řeknu, jsem prostě prostředníkem. A pokud něco z toho, o čem zpívám, obsahuje nějakou silnou myšlenku, možná i dvojsmyslnou, o Bohu nebo Kristovi, pak bych ji neměl měnit, protože už byla vyslovena. Vždy bych měl důvěřovat. Vždy bys měl věřit tomu, co ti splývá ze rtů. Já se tomu nevyhýbám.

A ještě jedna otázka na závěr. Na vaší irské webové stránce je program vašeho následujícího amerického turné a připadá mi strašně nabitý. Nemáš z toho trochu strach? Hrát třeba sedm dní za sebou…

Ne, to je prostě práce. Bude to spousta práce. Ale myslím, že to zvládneme. Je to hrozně únavné, zvlášť když chceš hudbou vyvolat nějaké emoce, to tě pak hodně vyčerpává. Ale věřím, že to bude v pohodě. V Americe budeme muset pracovat každý večer, protože být tam je hrozně drahé. Když nehraješ, stojí spoustu peněz jen být tam. To radši celou tu dobu budeme hrát…