Se zpěvákem The Frames Glenem Hansardem o pomalé, dlouhé a bolestivé cestě kupředu, ale taky o U2, slávě, penězích a touze nebýt nejlepší.
 

   (mi) Glen Hansard k médiím a rozhovorům moc důvěry nemá. Říká, že novinář většinou ví, co napíše, ještě dřív, než se zpovídaným hovoří. Možná i proto se následující rozhovor odkládal během týdenního lednového turné Frames v České republice ze dne na den. Nakonec k němu došlo v letištní hale, hodinu před odletem letadla do Londýna. 
   Po absolvování několika koncertů Frames jsem některé předem připravené otázky vyřadil a zapomněl na ně. Ptát se na  Hansardovo hraní s Dylanem nebo Nickem Cavem nebo na přátelství s Van Morrissonem, mi připadalo jako zbytečná berlička, o kterou se není nutno opírat. Začali jsme tedy o penězích a hudbě, tématu, které se táhne Hansardovým životem a které je patrné i v jeho písních. Při pražském koncertu uvedl píseň Perfect Opening Line z alba Dance the Devil slovy o penězích, po kterých sáhnete a ony vám utrhnou ruku. Pak druhou a nakonec i zbytek těla. Jakýsi improvizovaný předzpěv k této písni, hraný na valchu, sděloval přítomným: "Žil jsem v ďáblově městě a přitom nevěděl, že ďáblovi patří ..."

   Co je vlastně špatného na penězích v hudebním průmyslu? Co je na nich ďábelského, že jste tak opatrní?
   Peníze samy o sobě špatné nejsou, je to důležitá věc, na které je postaven svět, ve kterém žijeme. Souvisí s nimi ale touha být nejlepší, nejrychlejší, nejhlasitější ... nejbohatší. Jde o lidskou chamtivost. Já zkrátka nejsem schopen a ochoten pochopit, že nějaká kapela nebo třeba i sportovci vydělávají stovky milionů a jiní, srovnatelně dobří, jen málo nebo vůbec nic. Myslím, že to je špatné. Pro mne je důležité, aby hudba byla posluchačům dostupná, jak desky, tak především koncerty. Přítomnost hudby, možnost se k ní přidat, zazpívat si refrén, to lidi a jejich srdce sbližuje, léčí jejich duše. Ďábel je v tom, že v různé podobě přichází a říká: "ty jsi důležitější než kdokoliv jiný, protože máš dar, sílu, můžeš mít, co chceš, můžeš ukázat na cokoliv a vzít si to ..." a takhle si tě kupuje.
   Pro nás byl obchod s vlastní hudbou dřív těžká věc, protože jsme deset let spolupracovali s velkými společnostmi, které nechtěly vydělat jen moc peněz, ale co nejvíc peněz - a my jsme měli být jen jakýmsi prostředkem k jejich dosažení. Naše přání bylo jiné -  dělat svou hudbu a pokud ta přinese nějaké peníze, tím lépe. Zkrátka - žádné umělecké kompromisy pro větší komerční úspěch. Peníze pro nás nejsou smyslem hraní, tím je radost, pohoda, možnost předávat lidem dobrou energii, to vše s nadějí někde vzadu, že se tím uživíme, že každý budeme mít svůj domek, auto a peníze na dobré jídlo.

   Říkáte "hudba jako lék" ...?
   Ano, jediný důvod, proč tady na letišti stojíme, unavení, uprostřed neznámého města, daleko od domova, je to, že v srdci každého z nás je láska k hudbě, závislost na vibracích, které přináší. Šířit dobré vlny, to je ta medicína. Nikdo z nás tu není kvůli penězům, ostatně u McDonalda bychom si vydělali víc než muzikou ...

   V posledních dvou letech se v irském tisku objevila řada článků, která vás srovnáná s U2 nebo dokonce spekuluje o tom, že tuhle kapelu jednou vystrčíte z rockového trůnu. V čtenářských anketách šlapete U2 na paty nebo je v některých kategoriích už dokonce předstihujete ... Co vy na to?
   Jediná věc, která nás s U2 spojuje, je to, že jsme kapely, které hrají rockovou hudbu. Speciálně v Irsku je takový hloupý zvyk, že když se nějaké skupině začne dařit, hned se začne říkat, že to jsou příští U2. Podle mého jsou U2 kapela, která zcela dominuje a ovládá hudební svět, ve kterém se pohybuje. Už dávno v tomto případě nejde hlavně o hudbu, U2 jako nadnárodní obchodní korporace se svými ekonomy, stratégy a plánovači, to jsou především peníze. Hudba samotná, která je fantastická, je v tom utopená a musíš ji čím dál víc hledat. Z tohoto důvodu my pro U2 nemůžeme být žádnou hrozbou, oni se zkrátka pohybují v jiném dimenzi, než o jakou stojíme my.

   Vaše loňské album "For the Birds" to v Irsku jako nejlepší deska roku vyhrálo shodně jak u kritiků, tak i u fanoušků. To už je velký úspěch. Takže jste se tomu "být nejlepší" přece jen nevyhnuli ...
   Tomu se vyhnout nedalo. Pokud chcete ale ještě srovnání mezi námi a U2, pak se právě tady nabízí. U2 roztočili kolem sebe obrovský kolotoč peněz, ty jsou dnes smyslem jejich existence, chtějí být na vrcholu, chtějí být No.1, chtějí být nejlepší. Dělají skvělou hudbu a spousta lidí je přesvědčena, že jsou nejlepší. Já ne - protože na žádné nejlepší v umění a hudbě zvlášť nevěřím. Nic takového prostě neexistuje, umělci od určité úrovně jsou všichni už jen stejně dobří - jak to chcete porovnávat? Otázkou je nejen to být či nebýt muzikantem - miliardářem, ale taky to, co s těmi penězi děláte. Kdybych svou hudbou miliony vydělával, dal bych je mladým kapelám, abych jim pomohl se prosadit. Tak můžeme dělat svět lepším, ozdravit společnost a být její součástí, smyslem života je přece i potřeba pomáhat si.
   Víte, my jsme podepsali smlouvu se stejnou firmou jako U2 nebo Cranberries, dnes stojíme každý úplně jinde a rozdíl přitom netkví v kvalitě hudby, kterou hrajeme. Těžko se mi to vysvětluje, nechci, aby to vyznělo hořce, protože já zahořklý ani vzteklý nejsem. Pro mne těch dvanáct let s kapelou bylo obrovskou životní školou, kterou bych za nic nevyměnil.

   Jaký ten tucet hudebních let s Frames tedy byl - z dnešního pohledu?
   Byla to těžká, pomalá a bolestivá cesta, která ale vedla stále kupředu. Úspěch, který nás čekal na jejím současném konci, přišel přirozeně a bez povyku. Hráli jsme stále pro víc lidí a naše hudba byla pořád jen lepší, to je ten pohyb kupředu.  Pomalý pohyb má někdy tu výhodu, že máš dost času dívat se kolem sebe, pozorovat a poučit se z toho, co vidíš. Myslím, že kdyby naše první album Another Love Songs, se kterým jsem nebyl spokojený, bylo komerčně úspěšné, že by nás to zničilo. Kapela by asi nezvládla ani úspěch druhé desky. Teprve po třetí, Dance the Devil, které pro Frames znamenalo svým způsobem přelom, jsme byli na úspěch připraveni tak, aby nás nezlikvidoval. Uznání, které sklidilo loňské album For the Birds, pak přišlo ve skvělou dobu - nikdy jsme nebyli silnější a pevnější ve víře ve správnost toho, co děláme. Tušili jsme, že děláme na hodně dobré desce.

   Byl pro vás uvedený verdikt kritiků a následně i posluchačů překvapením?
   Oceněním kritiků jsme byli skutečně zaskočeni. Vždycky jsme měli pocit, že se o nás média příliš nezajímají, že zkrátka nejsme jejich oblíbenci. Takže ta změna od nezájmu k velkému ocenění, to byl šok. Irské publikum nás naopak celou tu dobu podporovalo, až si občas říkám, že jsme si takovou přízeň snad ani nezasloužili. Sám sebe se ptám, zda-li nás ocenili skutečně kvůli kvalitě alba nebo proto, že jsme to všechno vydrželi a nepřestali hrát. Obou těchto ocenění si velmi vážíme, opravdu nás zasáhla a jsme za ně vděční. Na druhé straně musím říct, že nejsem až takový přítel nejrůznějších žebříčků, anket a ocenění - jak už jsem řekl, někdy prostě není jeden nejlepší, ale hodně velmi dobrých. Taky když už jednou dosáhneš nejvyšší pozice, nemůžeš dál a jediná cesta vede dolů. Ono je sice příjemnější být No.1 než No.2, ale číslování a žebříčky, to není způsob, jakým hudbu chápeme a jak k ní přistupujeme. 

   Změní tato ocenění pozici Frames v zahraničí? V Irsku máte stabilně velmi silnou pozici a zázemí, v Británii, Evropě a Americe se ale přece jen teprve začínáte prosazovat ...?
   Naše pozice se změnila vzápětí po vyhlášení uvedených výsledků. Spousta lidí z profese nás přestalo brát jako kapelu, kterou lze ignorovat, došlo jim, že stojíme za pozornost. Objevily se zajímavé nabídky na distribuci poslední desky, otevřely se nám cesty na pódia, nic o sobě nemusíme říkat, vysvětlovat. Je to jako pas, volňásek do nových prostor, taky razítko nebo nálepka. Když se to tak vezme, všechna sláva je měřena jen inkoustem, tím, co o vás napíší. Nelíbí se mi to, ale je to tak - jen inkoust, nic víc.

   Při hodnocení "For the Birds" se občas objevuje volání po rychlé písni, desce je vyčítáno usazení v jediné, klidné poloze. Proč zde rychlejší věc nebyla zařazena - v koncertním reperotáru jich máte dostatek?
   Chtěl jsme udělat album, které by bylo hodně jiné než ty předchozí - a které by bylo statečné. To se mi nepodařilo, můj původní záměr byla absolutně tichá, pomalá deska, vzniklo nakonec album "jen" klidné. Bylo koncipováno jako reakce na předchozí Dance the Devil, jako odpověď na něj. A taky na truc nahrávacím společnostem, které to mají všechno dopředu jasné a spočítané: několik rychlých pop songů, líbivé video, pár titulních rozhovorů v časopisech, slušivé oblečení a úspěch zaručen! Řekli jsme si, že půjdeme opačnou cestou, kromě toho máme pomalé písničky moc rádi, i když ti, kdo nás znají naživo, vědí, že je to jen půlka Frames, druhou že je rock´n´roll.

   Zmiňujete živá vystoupení, proč se tak sveřepě držíte malých pódií a na velkých vystupujete jen výjimečně?
   Myslím, že se doba změnila a že jedna ze součástí té "velké rockové lži", tím míním hraní na obřích stadionech, je už pryč. Lidé vědí, že se hudba dá dělat i jinak, že nemusí své muzikanty sledovat dalekohledem ze vzdálenosti několika stovek metrů, chtějí kontakt s pódiem a cítit určitou intimitu. Myslím, že čím jsou menší prostory pro hraní, tím intenzivnější je pak hudební zážitek pro hráče i posluchače. Snažíme se tedy hrát na tak malých pódiích, jak to jenom podmínky umožní. 

   To se ale samozřejmě projeví na honorářích ...
   To je druhá stránka věci, se kterou mnoho nenaděláš. Za všechno se něčím platí ...

   Vloni jste hráli před jedenácti tisíci posluchači na jednom z největších irských hudebních festivalů - ve Wittness. Jaké to bylo?
   Skvělé! Obrovská energie v obou směrech.  Zároveň to vyvolalo nové dilema, co dál - podobné nabídky se teď objevují častěji a my to musíme nějak řešit. Za hraní na velkém pódiu také musíš platit, něco obětovat, je jiné než v klubu. Já jsem zvyklý hovořit s lidmi s publika, vyprávět své historky, vzít si někoho na pódium. Tohle všechno na velkém pódiu nejde, člověk se musí vystříhat zmatků a improvizace, musí být větší profesionál, je to už o něčem jiném. Ne že bychom neuměli být na pódiu tvrdí profíci, ono to tak těžké zase není, ale nejsme si jistí, jestli to chceme. Pro nás je nejdůležitější hudba samotná, pak to, abychom se k sobě v kapele chovali slušně a zůstali kamarády. Úspěch většinou přichází jako velká vlna, která spoustu věcí smete - tomu se chceme vyhnout. 

   Opustit zavedenou velkou nahrávací společnost a založit si nezávislý "label", to se takřka rovná komerční sebevraždě. Byly ty rozpory s firmou Universal skutečně tak zásadní, že jste nemohli déle zůstat? Vždyť poslední album pod touto firmou sklidilo uznání kritiky i posluchačů, objevily se dokonce nominace na album roku ...
   Všechno, co jsme kdy od nahrávací firmy potřebovali, bylo zajištění koncertů, zbytek už jsme obstarali spolehlivě sami. Říkali jsme jim pořád: zaplaťte nám letenky, zajistěte šňůru, postavte nás před publikum a o zbytek se nestarejte - své peníze dostanete zpátky a ještě si dost vyděláte, my je nepotřebujeme. Ale tohle nefungovalo, obdobně jako spousta dalších věcí: zásahy do samotné hudby, podmínky nahrávání atp. Byl jsem z toho opravdu nešťastný a nespokojený. Když jsem začal mít pocit, že někdo jiný než já rozhoduje o mém osudu, rozhodl jsem se. Protože člověk má mít svůj osud pod kontrolou, to je jeho základní právo - svobodná vůle. Hudba je má láska a má vášeň. Kdybych mohl mít v životě jen jedinou věc, pak bych si vybral jen hudbu. Když už rady a doporučení, jak mám tuto svou lásku vyměnit za jinou nebo alespoň lépe obléci, trvaly dlouho, začal jsem z toho být nemocný. Znáte ty případy, kdy člověk dlouho dělá práci, kterou nesnáší, je nešťastný a nakonec onemocní rakovinou, protože se neustále stresované tělo vzepře a řekne dost. A tak jsem si v jednu chvíli uvědomil, že pokud se z toho rychle nedostanu, já i kapela takhle nevyléčitelně onemocníme také. Tak jsme šli. Zaplaťpánbůh.

   V únoru a březnu kapelu čeká šestitýdenní americké turné. Na podobné jste měli počátkem devadesátých let. Tehdy jste vzhledem k onemocnění houslisty nakonec nejeli, společnost Universal vyslala Cranberries a ti celosvětově prorazili. Litovali jste někdy  tohoto svého rozhodnutí?
   Tak věci v životě chodí a tak se to asi mělo stát. Nic víc se k tomu nedá říct. Viděno zpětně, jsem rád - jak už jsem řekl, v té době jsme na úspěch nebyli připraveni, nepřežili bychom jej nebo bychom šli jinou, horší cestou.

   Po návratu z Ameriky a Austrálie chcete pracovat na nové desce. Jaká bude?
   Jejím hlavním tématem bude "naděje". Bude to deska, která přinese posluchačům naději. Některé písničky jsou již hotovy, jiné stále přicházejí.  Snad se podaří ji vydat ještě letos.