Pokud jste byli na vyprodaném koncertu Frames, možná jste poznali jejich frontmana Glena Hansarda, protože byl k vidění ve filmu The Commitments o fiktivní irské soulové skupině. Ale nejspíš ne. Když v Los Angeles hráli naposledy, přišlo na ně jen pár desítek lidí. V Irsku jsou už dlouho událostí, ale ve Státech se o nich začalo mluvit až nedávno, poté, co vydali album For the Birds, které produkoval Steve Albini. A bude se o nich mluvit ještě víc.
"Nejsme všichni ztracení a není to všechno smrtící?" - tak Hansard uvedl jednu ze skladeb, mimochodem o ničem. Samoúčelné monology podobné tomuto předcházely většině skladeb a signalizovaly rozsah velkých abstraktních témat, o kterých tahle nabubřelá folkrocková skupina zpívá -- láska, život, smrt -- než aby je opravdu romanticky sjednocovaly. Hansard prohlásil, že "Lay Me Down" je o tom, jak své přítelkyni koupil místo na hřbitově místo toho, aby zaplatil pojmenování nové hvězdy po ní: "Napíšu ti dopisy/Které vysvětlí, proč jsem teď takový/Ulož mě/Do vyhloubené země/Zůstanu vedle tebe". Hudba byla dostatečně působivá, aby unesla takovou monumentalitu. Během minuty byli Frames, standardní rocková čtyřka plus housle, schopní přejít od velkého k malému. Připomínalo to jemný inspirativní rock U2 nebo Coldplay, ovšem nezbavím se pocitu, že přítomné emoce jsou -- bohužel -- více úmyslné než opravdu pociťované.
Po hodině a půl dal Hansard přídavek přídavků. Napřed s ním vyčerpané publikum zpívalo křehoučký refrén; pak zazpíval úryvek z "Pure Imagination" od Willy Wonky and the Chocolate Factory; pak se k němu ještě publikum přidalo v "Redemption Songu" Boba Marleyho: "Pomozte mi zpívat/tyhle písně o svobodě/To je vše, co mám/písně o spasení, písně o spasení, písně o spasení." (Alec Hanley Bemis)
LA Weekly