Samozřejmě, že větší část publika přišla na Vana Morrisona. Když se na pódiu objevil zpěvák The Frames Glen Hansard, mělo být překvapením, že muž, který kraluje irskému albovému žebříčku, je mezi nimi. Ale jak mu to půjde bez kapely? Jasně, sólové koncerty hraje už hodně dlouho a abych pravdu řekl, některé starší návštěvníky dnešního koncertu by Frames asi uzemnili.  
Hansard má na tváři neustále rozpustilý úsměv, který se obvykle promítá také do všeho, co dělá. Začít skladbou Astral Weeks byla nestydatost hraničící až s hloupostí. Už už jsem si začínal představovat, jak Vanova ochranka vletí na pódium a táhne Glena do vězení v Avalonu. Ale Hansard je opravdovým fanouškem a všem vypráví úžasný příběh o tom, jak byl na padesátinách Vana Morrisona a jeho hrdina roztál, strávil s ním pak celý zbytek noci a hrál mu cokoli, co Glen chtěl slyšet.
Bez kapely musel Hansard používat efekty a kvůli určitým zvukům dupal po pódiu. A že do toho dával všechno! Můj kamarád Pete Cheney některé z jeho zvuků popsal jako šamanský tanec na akustické kytaře a líp to snad popsat ani nešlo. Při Revelate a Angel At My Table do ní mlátil stejně jako na koncertu Frames a jen jemně se s ní mazlil během Lay Me Down, Star, Star a The Blood. Stejně jako Houston vyplňuje svá vystoupení historkami, ovšem narozdíl od něj Hansard mluví inteligentně a s humorem. Nejlepším příkladem je asi úvod k Lay Me Down, kdy Hansard vyprávěl příběh o tom, jak k Vánocům koupil své přítelkyni hrob jako symbol délky a hloubky jeho oddanosti k ní. V celém tomto trochu šíleném příběhu lze nalézt cosi krásného a romantického, ale když pak přešel přímo k nové skladbě Fake (Faleš), dodal, že tahle píseň je pro chlapíka, co s ní teď žije. Znovu humor, ale teď s nádechem smutku. Hansard se cítí nejlíp tam, kde se naivní a nevinný idealismus setkává s realitou a zklamáním.  
A pak odešel a publikum si pořád ještě neuvědomovalo, kdo že je na ostrově na vrcholu hudební scény. A skromnost mu nedovolila jim tohle vůbec sdělit!
Stocki