Říkejte si tomu třeba zázrak. Možná to je náhodou, možná to tak chtěli, ale jedno je jisté - Frames si vždy dělali, co chtěli, šli za svým nosem a kličkovali mezi balamucením ze strany velkých labelů a intrikami indie scény. Často nemají zastání, ale i tak jim všechny ostatní skupiny, které semlel kolotoč šoubyznysu, závidí. Frames je opravdu lépe v příkopě než na silnici.
Jejich čtvrté album For the Birds je posledním v řadě nádherných omylů. Předtím vydali v roce 1999 velebené album Dance the Devil a z monstra akustického rocku se kapela dostala na úroveň dEUS nebo The Dirty Three. For the Birds je proto jakýmsi křtem po tomto znovuzrození.
"Tohle byla první deska, o které jsme opravdu hodně mluvili," vysvětluje frontman Glen Hansard. "Rozhodli jsme se, že ji natočíme za dva týdny v jednom domě v Kerry, že vychrlíme skladby, co se nevešly na předchozí desku. Bylo to taky první album, které jsme nahrávali přímo při tom, jak skladby vznikaly, protože už nás nebavilo hrát písničky pořád dokola na koncertech a pak, když jsme se dostali k nahrávání, byly už prakticky mrtvé. Bylo to v podstatě upřímné nahrávání toho, kde jsme tehdy byli, bylo to šité na míru právě a jenom nám."
Aby uchovali tuto náladu, využili služeb nejen svého starého přítele a bývalého člena dEUS Craiga Warda, ale také legendárního producenta Pixies a Nirvany Stevea Albiniho. "Ten kluk je jediný pravý socialista, kterého jsem v hudebních kruzích poznal," rozplývá se Glen nadšením. "Steve je dokonalý inženýr; on neprodukuje. Producenti se většinou snaží udělat hudbu, co se dobře poslouchá, ale Steve je pravý opak. Jeho přístup je spíš, "na rytmus nebo ladění se vykašli, je to skvělý". Je otevřený a jde přímo na věc, je jediný, kdo s námi jednal na rovinu a vůbec nikam nás netlačil. Je myslitel, kdyby nedělal hudebního producenta, byl by z něj určitě spisovatel nebo filosof, protože pořád jen hovoří o umění.“
For the Birds je svědectví o vyzrálosti skupiny jako instinktivně a komplexně hrajícího celku ve službách Glenova písničkářství s otevřeným srdcem. Deska se pohybuje od vřelé melancholie ve stopách Willa Oldhama nebo Nicka Cavea ("Lay Me Down", "When the Heart Just Stops"), přes avant-kytardní tradici Granddaddy a Mercury Rev ("Eary Bird") či podivné alt-country ("Mighty Sword") až po písničky, které nezní jako nic jiného kromě Frames a mají neuvěřitelnou hloubku ("In the Deep Shade", podrážděná dynamika "Santa Marii"). Nová hudba je složená z věčných elementů charakterizovaných zejména Hansardovým zpěvem, který vystihuje všechny nálady, vynalézavou kytarou Davea Odluma, přirozeným houslovým doprovodem Colma Mac An Iomairea a zřejmě tou nejjemnější z irských rytmických sekcí.
Samozřejmě, Glenovi a spol. to chvíli trvalo, než došli až sem. Napřed přišel rozradostněný debut Another Love Song z roku 1992, na němž se inspirace Pixies opravdu nedá přeslechnout, o tři roky později pak až zeppelínovská deska Fitzcarraldo a v roce 1999 mírné hazardování ve stylu Pavement či Royal Tux na EP I Am the Magic Hand a na desce Dance the Devil.
Tenhle revoluční proces započal před více než deseti lety v Dublinu, když Hansard uzavřel smlouvu s Island Records, najal si výkvět místních muzikantů a Frames se v září 1990 poprvé představili live na jednom festivalu na západě Irska. Na jaře 1992 se už o Frames mluvilo jako nejlepší živé kapele v Dublinu. První singl "The Dancer" zatmelil jejich pověst jako mladíků s postojem. V zápětí si skupina najala producenta Pixies Gila Nortona a ještě téhož roku s ním natočila a pak vydala svůj debut Another Love Song. Skupina zažívala bouřlivý rok; basista John Carney odešel za filmovou kariérou (nahradil ho Graham Downey, syn bubeníka Thin Lizzy Briana) a houslista Colm Mac An Iomaire onemocněl, což vedlo ke zrušení důležitého amerického turné. Pak nastal velký úklid ve vydavatelství Island Records se cesty společnosti a skupiny rozešly (ale nebyli v tom sami – padáka dostal i takový Tom Waits).
To však Frames nezabránilo v rychlém dospívání a nashromáždění fanatických fanoušků, a to zrovna v době, kdy rocková hudba umírala na úbytě. To ale není všechno; muzikanti napsali úchvatný nový materiál včetně skladeb jako "Fitzcarraldo" (podle Herzogova filmu), "Angel at My Table", ale především "Revelate", stále ještě považované za jeden z klasických irských singlů. Za peníze, které si vydělala koncertováním, skupina tyto skladby nahrála (za nahrávacím pultem stál bývalý spolupracovník Boomtown Rats a Trickyho Pete Briquette) a hned si je vyhlédl label ZTT.
Deska Fitzcarraldo vyšla v roce 1995 a i když to nebyl definitivní opus The Frames, stal se z nich vážný soupeř ostatních kapel. Frames začali také stále častěji zajíždět do Spojených států, kde se z nich na západním pobřeží stávala malá senzace. Po vydání Fitzcarralda se producent Steve Albini vyjádřil v tom smyslu, že by stálo za to znovu natočit některé klíčové skladby, ale i když k realizaci tehdy nedošlo, jejich cesty se měli za šest let znovu setkat.
Ale napřed měla přijít renovace: Noreen se dala na dráhu výtvarnice a basistu Grahama nahradil Joe Doyle. Ale naživo se skupina měnila ještě rychleji. Houslista Colm objevoval nové hudební světy, když experimentoval se sípavými starými harmonii, samply, hračkami pro děti, diktafony a vůbec vším, co znělo všelijak prapodivně, a doplňoval tak strohé kytarové linky Davida Odluma. The Frames DC byli čím dál prapodivnější, ale vůbec jim to neškodilo, právě naopak. Tohle byl nový, volnější kolektiv, ale v žádném případě nebyl méně zapálený. Tyto změny se promítly i do skladeb, které byly emocionální a současně i zvukově hodně odvážné. S tímto novým zvukem se skupina odebrala do Francie a v roce 1998 tam natočila album Dance the Devil, když se snažila o stvoření nekompromisního díla.
Tento proces se ovšem neobešel bez pbětí – bubeník Paul Brennan dva měsíce po začátku nahráváním (nahradil ho David Hingerty) a rytmická sekce skupiny se zjemnila: technicky zůstala stejně schopná, ale více souladila s písněmi. "Při natáčení Dance the Devil jsme se naučili jednu cennou věc - na lidi nemusíte křičet," uvažoval Glen tenkrát. "Jako skupina jsme se naučili hrát míň."
První plody jejich práce se dostavily v podobě EP I Am the Magic Hand, které pobláznilo posluchače všude, kde se dalo sehnat. Dance the Devil ale lidi zbláznilo ještě více. Kaleidoskopický vír "God Bless Mom", nakažlivý singl "Pavement Tune" a zádumčivá titulní skladba, to vše zachycovalo alespoň část kinetické energie z živých vystoupení skupiny.
Celý rok 1999 The Frames strávili koncertováním ve Velké Británii a USA, aby se do Irska vrátili odehrát další spoustu festivalových vystoupení. V listopadu vyšel singl "Rent Day Blues" a následovalo irské turné s Jubilee All-stars, Davidem Kittem a DJ Davem Clearym (jedním z plodů turné bylo kompilační minialbum Come On Up to the Top se "Star Star" jako hlavním tahákem). Rok uzavřeli v prosinci vystoupením se zvláštními hosty v David Gray's Point Depot.
Rok 2000 pro skupinu znamenal rozvázání smlouvy s ZTT a pak už nic nebránilo tomu, aby natočili desku, jakou vždycky chtěli, nemluvě o starém dluhu u Stevea Albiniho v Chicagu. Většinu roku skupina strávila psaním a nahrávání alba For the Birds v Kerry a Chicagu. For the Birds vyšlo u Plateau Records 30.března 2001 a do irské hitparády vstoupilo jako číslo 6.
V současné době Frames cestují po celém světě a na koncertech hrají také své nové skladby.

"Na začátku jsem tady byl jen já. Měl jsem nahrávací smlouvu a pár písniček a potřeboval jsem, aby je se mnou někdo hrál," říká Glen, "ale tenhle pohled se už dávno změnil. Vždycky to s námi bylo na delší dobu. My jenom chceme udělat 20 desek a každou další se jen zlepšovat."

něco málo z tisku
"Dnes večer (6.května - koncert na Dublinském hradě) je to trochu jako když Radiohead přehrávali materiál z desky The Bends a sdíleli svůj vzácný a působivý dar proměnit osobní emoce na kolektivní očistnou euforii."
HotPress.com 
"Za povšimnutí určitě stojí, že For the Birds, plná duševních puklin a příkopů, vás prostě přesvědčí, že tohle je to nejlepší místo."
Cintra Pollack, Amazon.com 
"Skvělé písně plné zpětných vazeb, z nichž omdléváte … je to zvláštní, ale není vám tady nepříjemně." 7/10 
Andy Greenwald, Spin 
"The Frames, jistí si stejně v jemných i bouřících skladbách, mohou mávat s Coldplay, Starsailor a Travis v současné formě. Hudební fanoušek, který chce začít uctívat něco nového, by mohl najít něco o hodně horšího, než jsou The Frames..."
David Lindquist, Indianapolis Star 
"Znějí jako čelní srážka mezi Smog, dEUS a Pixies (a věřte mi, že je to moc nevystihuje), ale live jsou fakt ohromující. Prokažte sami sobě laskavost, najděte si je a kupte si desku - nebudete zklamaní."
Andy Basire, Making Music UK 
"For the Birds je kultivovaná, citlivá a vášnivá deska, kterou klidně srovnejte s nejlepšími deskami The Dirty Three s celou jejich majestátní unaveností..."
Rolling Stone 
"Nádherná, nádherná deska, která jen obohatí vaše srdce. Budete rádi, že jste jí věnovali svůj čas."
BBC online UK 
"Absolutně a zcela dokonalá deska."
Dave Roberts, The event guide, Dublin, Irsko 
"To nejlepší z Dublinu přiváží svá kouzla do Austinu."
Music Week, reportáž z festivalu SXSW v Texasu
"Vrchol festivalu… Pokud vás už hudba nudí, pak se jděte podívat na Frames. Dělají divy."
BBC Radio, reportáž z festivalu Witness 2001 

Timeoff.com.au