The Frames naživo jsou totiž naprosto jedinečnou událostí: každý koncert je souzněním mezi skupinou a publikem, kmenovým shromážděním, jež za poslední tři roky neustále nabírá na síle. A přesto Set List, album nahrané během čtyř koncertů ve Vicar St. na konci minulého roku, dokázalo zachytit kouzlo, které z Glena Hansarda a spol. dělá to, co jsou.

Rychle na publikum vybalí své hitovky Revelate a Star Star, z nichž ta první je opravdu zásadní, vždyť měla očistný účinek na celou generaci mladých Irů; a Star Star je extaticky dokonalá, s teď už povinným výletem k Chocolate Factory od Willy Wonky v mezihře.

A je zvláštní, že kapela, která na každém koncertě ze sebe tolik vydává publiku, je proto tím větší. Možná, že největší výhodou The Frames je jejich všestrannost. Umí se od opravdové zloby dostat k patosu a vzrušení (God Bless Mom, Pavement Tune, a monumentální Santa Maria).

Na zdaru Set Listu se stejně jako Frames podílejí i fanoušci nacpaní ve Vicar St. Narozdíl od mnoha ultradokonalých živých nahrávek tady není přítomnost publika jen doporučená, tady je povinná, a dobří Irové se nenechávají zahanbit, třeba v Lay Me Down, úryvku z písně Kool & The Gang v Rent Day Blues a zejména v nové skladbě The Blood.

Je zde také několik překvapení, včetně úryvků z Ring of Fire od Johnnyho Cashe a z Marleyho Redemption Songu, ale také Glenův veselý a uštěpačný úvod k What Happens When The Heart Just Stops.

Set List je zvuk skupiny, která je na vrcholu sil, od Colmovy úžasné hry na housle k dokonalým doprovodným vokálům Joe Doylea, a uprostřed toho všeho je kluk Hansard a jako rozený konferenciér snadno vede hudebníky a publikum svými skladbami.

Dokonce i lidé, kteří nemají The Frames rádi, musejí připustit, že naživo jsou báječní - a proto není žádným malým doporučením, když řeknu, že Set List jim činí po právu. 

RECENZE Z HOTPRESSU, 8. KVĚTNA 2003