Středa 7. května 2003 
Stocki pokládá Glenu Hansardovi z The Frames otázky o umění a víře, zatímco jejich nové živé album SET LIST se v květnu objeví na pultech! Moudrost a úvahy jen překypují...
Po nějakou dobu jsem se lyricky rozplýval nad nádherou, kterou The Frames předvádějí naživo. V předvečer vydání jejich živého alba SET LIST jsem Glenu Hansardovi poslal e-mailem několik otázek, protože se právě nacházel ve studiu v Chicagu a nahrával věci pro nové album. Odepsal mi až poté, co se vrátil zpět do Dublinu, ale nespěchal a pohrál si s odpověďmi na mé otázky o umění a víře, které se vztahují k tomuto muži, které pozorně sleduji od roku 1991, kdy mě Frames naprosto dostali v Londýně. 
Claire Leadbitter tento týden oznámila všem fanouškům: 
"v irsku se to nakonec dostává do obchodů 16. května. tracklist je takový: revelate, star star, god bless mom, pavement tune, stars are underground, lay me down, rent day blues, what happens when the heart just stops, perfect opening line, santa maria, fitzcarraldo, your face a the blood. nechali jsme tam i úsek uprostřed fitzcarralda, kde explodoval zesilovač a začal hořet a ten příběh o psovi.....ale kromě toho je to od začátku do konce jen hudba/publikum/hudba/publikum/hudba atd. a krásně se to celé bude vyjímat ve vaší sbírce cédéček :0) verze your face je myslím zvlášť vypečená.....v anglii se bude album prodávat od 26. května v hmv. v austrálii se o distribuci postará little big, a to jakmile to bude v lidských silách...no, a v americe - to ještě nevím, co se tam s touhle deskou bude dít. snad taky bude brzo k dispozici v obchodech nebo ještě dřív přes amazon, ale jsem si jistá, že s sebou budeme na koncerty vozit kufr plný cédéček a budeme je prodávat na červnových koncertech těm, kdo se nemůžou dočkat. věřím, že se pár alb dostane i do beneluxu, kde by je měla prodávat společnost konkurrent."
Glen bude hrát sólo na Killyleagh Castle 25. května spolu s Van Morrisonem, Brianem Houstonem a Juliet Turner!
A teď k interview...
STOCKI: Jaké to je, když se po 13 letech konečně The Frames dostalo uznání, které si už tak dlouho zasloužíte?
GLEN: Cítíme, že děláme to, co jsme si předsevzali. Naším cílem nikdy nebylo, aby nás byly plná média... my, naše publikum a naši blízcí - na tomhle nám vždycky záleželo. Média nebyla přítelem ani nepřítelem, jen jsme se nikdy nesnažili být jejich oblíbenou kapelou. Dělali jsme to, co se od nás ve vztahu k médiím žádala, a nic víc. Myslím si, že v médiích číhá nebezpečí...být vydán na milost něčemu tak nejistému…připadá mi, že populární kulturu vždy ovládali ti, kterým na ní záleželo nejmíň, ne těmi, kdo sledovali ty v čele… Pokud to pro tebe opravdu nic neznamená, pak jednoho dne můžeš skončit jako jejich miláček, a i když jsi byl pravdivý, nepoznáš to.
STOCKI: Připadá mi, že od té doby, kdy jsem vás poprvé viděl v Subterranean v Londýně v roce 1991, jste neustále byli na vrcholu, ale nikdy jste z něj nesestoupili. Jak jste nalézali síly k tomu, abyste si neřekli KAŠLEME NA TO a nenechali toho?
GLEN: Protože nechat toho nikdy nebyla ta správná volba. Školy jsem nechal ve 14, nemůžu toho moc víc dělat. Ale tím se dostávám do silné pozice...tohle dělej dobře nebo to vzdej…to druhé není moc nadějná vyhlídka. Nikdy jsem si tuhle možnost nepřipouštěl. Ať už na pódiu nebo na ulici...já prostě dělám hudbu.
STOCKI: Dublinská scéna je v současnosti tak silná, hraje tam Damien Rice, Gemma Hayes, David Kitt atd. Tohle je nová generace, ale vypadá to, že do ní zapadáš víc než do toho starého režimu, abych tak řekl. Řekl bys, že pro irskou scénu nastaly dobré časy?
GLEN: Jo, myslím, že v Dublinu je teď hodně zdravá atmosféra, hodně to má taky co do činění s důvěrou ve vzkříšení irského národa...lidi se už nebojí mít rádi skupiny, které pocházejí z jejich vlastního města. Když The Frames v roce 1990 začínali, museli nás nejdřív odkývnout v zahraničním tisku, aby si vás lidi doma začali všímat...u nás vládl anglický hudební tisk...který byl založený čistě na kultu osobnosti, ne na písničkách, je zajímá jen móda a rock ‘n rollové historky. To mě nezajímá, nikdy jsem si to nekupoval. Dublin vzkvétá, protože tady vzniká tolik skvělé hudby. Vypadá to, že v každé dekádě se objeví nová opravdová kvalita.
STOCKI: Album For The Birds je komornější a ambientnější než většina z toho, co děláte. Jaký jste pro to měli důvod? Měli na ten zvuk vliv Kittsers a jiní?
GLEN: Ne, prostě přišel čas udělat takovou desku…přirozenou. Hrozně dlouho nám průmysl říkal, že rychlý znamená velký, nahlas znamená hodně, pomalu neznamená nic, a mě tahle logika už opravdu štvala. Psal jsem pomalé písničky…tak jsme je natočili. Byli jsme šťastní, že můžeme natočit desku, která by ukázala naši přirozenost, i když by nás kvůli tomu mohli přehlížet…ale ne že by nám kvůli našim předešlým deskám všichni aplaudovali... Prostě na tom nezáleželo, pokud jsme si za něčím mohli stát a být hrdí...
STOCKI: A co bude dál? Máte pokušení udělat For The Birds, část 2, abyste si udrželi nové fanoušky?
GLEN: Desky jsou prostě to, co jsou. nemáme žádné radikální plány...ty jsou pro kapely, co dominují světu... Já se jen pokouším mapovat život pomocí písniček. My prostě nestojím u osvětlených stolů a neplánujeme, jak na fanoušky...to v žádném případě… Když se těm, kdo mají rádi The Frames, líbí deska, pak je to skvělé. Nebudu nikoho balamutit, že právě nás by si neměl nechat ujít. Jak přízemní by to bylo!?
STOCKI: Už musíte mít připravené nové skladby. V jaké fázi je nová deska?
GLEN: Právě jsme v Chicagu dokončili základy, jsme s nimi spokojení a v příštích týdnech na nich budeme ještě pracovat a brzy poté to všechno smícháme. Pokud se nám podaří zachytit základní emoce obsažené v těch skladbách…pak jsme udělali to, co jsme měli.
STOCKI: Jaký zvuk můžeme očekávat?
GLEN: Je to sbírka skladeb, a proto mezi nimi není jiná souvislost než to, že jsme je natočili. Jsou tam elementy z našich posledních dvou desek a taky něco nového. Skladba ve své základní podobě je často ta nejryzejší...pak k ní přidáme zvony a pískot a tak a někdy to zní legračně… Jindy se ale objeví nová krása. Je to alchymie a zábava a když se to povede, pak i umění.
STOCKI: Budou tam zase ty smutné love songy o probouzení se v zahradě tvé bývalé?
GLEN: Jasně! A spousta!
STOCKI: Formují se už nějaká témata?
GLEN: Myslím, že pocity jako "seru na to, jsme ztraceni uprostřed tohoto života a každý den přináší novou možnost k dobrodružství a bezpečnost. Je to víc o tom užívat si ten chaos teď a už si na něj nestěžovat...co z toho plyne...celé to je o tolik větší než my...tak si prostě užijme ten čas, který nám byl tady dán...se všemi otázkami a pochybnostmi a abstrakcemi a radovánkami. Stav člověka je základ. Spojení s jinými lidskými bytostmi, po tom toužíme…a sdílení světla nás udržuje naživu...to je hodně křesťanské, co?
STOCKI: Odkud bereš nápady?
GLEN: Ze života tvoření map a písniček. Všechno je vliv…všechno.
STOCKI: Jak ovlivní ztráta Davida Odluma nové album?
GLEN: Neovlivní. Je pořád můj přítel...pořád spolu skládáme. On následuje svou Severku a ta ho vede k životu nahrávání a produkce a nic na světě neospravedlní, když člověku berete jeho sny. A co se týče slyšitelných rozdílů ve zvuku? Jsem si jistý, že se bude postrádat jeho přítomnost...ale ne jeho duch.
STOCKI: Ten koncert je prostě úžasný. Máš radši pódium nebo studio?
GLEN: Studio a pódium jsou naprosto odlišná prostředí. Strašně dlouho jsem si myslel, že vytvořit energii z živého hraní na pásku je kýžený efekt…ale po úsilí plném slz jsem pochopil, že jde o jiný proces...ten se pořád ještě učíme...hraní naživo nás uspokojuje...ta energie je čistá a plyne jedním směrem...směrem od kapely...a energie, která se vrací, se pak okamžitě přeměňuje a užívá...živé hraní je velice nahodilé zvíře.
STOCKI: Převzaté věci od Tima Buckleyho a Van Morrisona se na koncertech potkávají s Pixies. Nazval bys věci, které posloucháš, eklektickými?
GLEN: Jo, když vyrůstáš jako pouliční muzikant, pak jde o písničky, ne o styl. Dobrá skladba přeletí ulici a zaujme kolemjdoucího...a ten zareaguje, je jedno jak a jak moc. Ti lidé složili skvělé skladby a já jim děkuju za jídlo, které jsem mohl sníst prostřednictvím hraní jejich skladeb. Díky od všech pouličních muzikantů!
STOCKI: Specificky uvádíš Van Morrisona jako toho, kdo měl vliv nejen na tebe, ale i na Davida Graye a jiné. Je v tom jakási irská spřízněnost?
GLEN: Myslím, že jde o to, že je trubadúr...o sílu chlapíka s kytarou a o to, že máš co říct. Nemyslím si, že je to specificky irská věc...tak to chodilo už dřív. Básníci se dívají na svět kolem sebe. Osamělý hlas, který zpívá o neviděném...to je skryté a abstraktní a emocionální. A určitým způsobem popisuje nás všechny. V putování ztracené duše se nachází velký lék...ve slovech nemá žádný povýšený tón. Mám Van Morrisona moc rád, protože on pořád hledá. A nikdy nenachází...o jeho osobním životě nevím nic, ale ve své hudbě dává posluchači jen otázky...odpovědi leží jinde...někdy k nim dospěješ.
STOCKI: V tom, co ty a Van Morrison děláte, jsou také hluboké náboženské obrazy. Východní Belfast a Dublin nedělaly Ježíšovi zrovna velkou reklamu, co se týká protestantské a katolické víře v těchto městech. A přesto poselstvím vás obou je pozitivní duchovní náboj. Proč tomu tak je?
GLEN: Nejsem si jistý, odkud se to bere. Moje nejranější vzpomínky na zpěv jsou ty, když mě máma koupávala v umyvadle a k tomu nám kufříkový gramofon na stolku hrál Leonarda Cohena a Simona s Garfunkelem. Máma mě naučila slova k Bird on the Wire a Sound of Silence, ale já byl ještě příliš malý, naučil jsem se jenom zvuky těch slov. Byl jsem příliš malý a nevěděl jsem, co znamenají, natož abych poznal jejich hlubší význam. Jak jsem vyrůstal, tyhle písně se mi dostávaly víc pod kůži a více mi odhalovaly. Do kostela jsme nechodili, i když moje máma byla a je věřící katolička. Kromě pětileté rozluky s Bohem v devadesátých letech byla vždy hluboce věřící. Pokaždé říkala, "abychom mohli mluvit s Bohem, k tomu nepotřebujeme chodit do kostela"... A na kostel se dívala jako na místo pro pomluvy a srovnávání. Celé to strojení se do svátečních šatů a chození na každotýdenní kázání se zbytkem města prostě nebylo její prioritou. O nedělích byla doma a uklízela a gramofon hrál tak hlasitě, aby přehlušil i vysavač...vířící prach ve slunečním svitu, to byli vznášející se andělé.
STOCKI: Nedávno jsi při koncertu v Belfastu mluvil o Ježíšovi vyhánějícím směnárníky z kostela. Čítáváš si o něm hodně?
GLEN: Podle mě je Bible hodně těžká ke čtení, ale miluju její obrazy a ozdobný jazyk. Je plná velkých tragédií a spasení, její podstata - oheň a síra - na mě hodně působí, i když si myslím, že styl, jakým byla napsána, musel být velmi poetický a ozdobný, takže když čteš, "Ježíš uzdravil slepé", může to znamenat, že dal těm, co nevidí, zpět jejich víru…tak navrátil vizi…a tím pádem uzdravil slepé... A když takové uvažování použiješ na celou Bibli a její příběhy o zázracích, pak o moc snadněji uvěříš, že Ježíš opravdu měl takovou sílu, jak se můžeš dočíst…protože opravdu šlo o zázraky, skutečné zázraky. Síla a vize muže, který dokázal změnit myšlení lidí i zákony ke svržení vládnoucí síly...ten muž musel mít vůli a sílu opravdového proroka...a Kniha Lukášova je místem, kde jsem toto uviděl nejjasněji. Ten obraz rozhněvaného Krista mě hluboce zasáhl...protože vznášející se yoda, co je často k vidění na obrazech, to mě nikdy nepřesvědčilo. Myslím, že musel být velmi silný a mocný člověk, aby mohl mít takový dlouhodobý vliv na křesťanský svět...a vlastně na celý svět... Velký revolucionář a duchovní vůdce.
STOCKI: A poslední otázka. Jak se ti daří "aby ti život dával větší smysl a aby tě odškodnil?"
GLEN: Zůstávám otevřený znamením a momentu, v němž se nacházím. Opravdu věřím tomu, že když se otevřeme, pak se nám tajemství a zázraky odkrývají ve všem, s čím se střetáváme...to kouzlo je právě v té každé chvíli. I když se ty verše z otázky zrodily z pocitu, že nad svým osudem už nemám žádnou kontrolu a že já i Frames se potřebujeme dostat z místa, v němž se nacházíme, a vydat se na svou vlastní cestu a vidět, kam se dostaneme. Takže to odškodnění přišlo částečně natočením For The Birds a založením naší vlastní nahrávací společnosti a tím, že jsme svými vlastními pány. Osobní odškodnění nikdy nekončí...to je každodenní práce.