Podobně jako Radiohead a - i když by Glen Hansard a spol. byli takovým srovnáním zklamaní - U2, jsou The Frames jednou z těch skupin, které vidí v živém hraní příležitost vyvolat pocit společné euforie. Na jejich koncertech není nic nepříjemného nebo konfliktního - chtějí aby se publikum cítilo jako doma, téměř jako by se ze sálu stal jeden velký obývák (tenhle dojem posiluje taky nesporně domácké uspořádání pódia s pohovkami a lampami).
 
A když se do toho kapela pořádně opře - to bylo dnes večer často - je pocit pospolitosti mezi publikem hmatatelný. První vrcholný okamžik přichází už po několika skladbách ve formě téměř pohřebního městského chorálu, který se blíží k léčivé posvátnosti Low v jejich nejlepších momentech. Když kapela úplně změní dynamiku a spustí typicky do nebes stoupající 'Revelate', je výsledek závratný. A když Glen skučí, "My human fate/My revelate" se vší zuřivostí prince Hamleta poté, co se setká s duchem svého otce, pak vás napadne, že Pat McCabe měl absolutní pravdu, když Hansarda označil za jednoho z vůbec nejnadanějších textařů.
 
   Ale ne všechno je bolestné zkoumání duše - v jednom okamžiku Hansard oznamuje, že následující skladbu napsal před několika lety pro svou neteř, a poté skupina sklouzne do - jaký to poklesek! - nakažlivého reggae s názvem 'Banana Man'. V refrénu se prostě zpívá "Všichni mají rádi banány" a celé publikum se nevyhnutelně musí přidat. "Je to hit!", vykřikne poté viditelně rozechvělý/stydlivý Hansard. 
 
   Ale The Frames nelze oddělovat od melancholické nahlédnutí dovnitř sama sebe, stejně jako Happy Mondays nelze vytýkat jejich party hymny pro éčkaře, a svého vrcholu koncert dosahuje právě jedné takové skvělé písni, 'Santa Maria'. Publikum je zaplaveno červeným světlem a basa hřmí jako tep lidského srdce. Tato skladba uzavírá celý večer s vhodnou elegancí. Další triumfální výkon jedné z nejlepších skupin Irska. 
Paul Nolan