"Na The Frames," hulákám. Její oči se rozzáří a stiskne mi rameno. 

"Oni jsou prostě úžasní," říká a hodně zdůrazní poslední dvě slova. 

Nakonec vyjde najevo, že šest měsíců žila v Irsku a do jejich hudby se zamilovala hned na první poslech. Když jí vysvětluji, že na koncert jsem přišel proto, že o nich píšu, tón jejího hlasu se změní z nadšení k úžasu. 

"Radši bys o nich měl napsat něco hezkýho," napomíná mě, zamračí se a zahrozí mi prstem. Pak se zvedá a já se s ní loučím úsměvem. Už už se chystám vrátit k orosené lahvi piva, když mi někdo zaklepe na mé druhé rameno. Je to mladá žena, která sedí vpravo ode mně. 

"Bavili jste se o Frames?" ptá se. Přikývnu a ona se chytne za srdce. 

"Oni jsou prostě úžasní." 

TAKHLE to je s Frames, šikovnou popovou skupinou z Irska, která se na svou současnou úroveň dostala proto, že má skromnější a osobnější zvuk. Po třech deskách plných bonovsky vzletných chorálů se Frames znovu objevili na svém fantastickém loňském albu For the Birds, křehkém folkovém klenotu plném smutku a touhy. The Framesse odvážně vzdali své závislosti na své nápadné dynamice a své city vystavují na odiv pomocí jednoduchých motivů: jediné houslové linky, jejíž arpeggio se snáší na zem jako sníh. V době, kdy je indie pop zalidněn srdcervoucími nýmandy a napařujícími se génii, Frames se lidem dostali do srdcí citlivostí a zdrženlivostí. 

Ovšem Glen Hansard to všechno považuje za jeden veliký omyl. 

"Dva týdny po vydání mi to album připadalo jako to nejhorší, co jsme kdy natočili a všechno jsem chtěl zahodit. Ale kapela mě umluvila. Reakce publika byla opravdovým zjevením - lidi ta deska opravdu chytla u srdce." 

Což je kolosální úspěch, když si představíme, že kapele se po deset let dostávalo spíše potlesku ze zdvořilosti. 

Hansardova kariéra začala, když mu bylo 13 let. Tehdy dospěl k závěru, že mu škola vůbec nic nedává. 

"Opravdu jsem na to nebyl stavěný," říká. "Ředitel školy by DJ a kdykoliv si mě k sobě zavolal - a to bylo často - prostě jsme seděli a povídali si o Bobu Dylanovi a Leonardu Cohenovi. Nakonec mi řekl: 'Odejdi ze školy, Glene. Tohle pro tebe není.' Tehdy jsem ze školy odešel přímo hrát na ulici." Hansard čtyři roky omílal písničky Cure na na rušných křižovatkách, ale pak si od matky půjčil trochu peněz a natočil primitivní demo. Kazeta se dostala do rukou producentovi z Island Records a Hansard honem sestavil The Frames a nahrál s producentem Pixies Gilem Nortonem výbušný debut Another Love Song. 

"To album není dobré," uznává rezolutně Hansard, "a přičítám to své náklonnosti k Pixies. Kdybych byl býval neobjevil album Surfer Rosa, bylo by to asi spíš něco do country nebo folku. Ale když se nedostavil komerční úspěch, label nás vyhodil." 

Kapela natočila dvě další desky u nezávislé společnosti, Fitzcarraldo v roce 1996 a Dance the Devil o tři roky později, ale výrazněji vynikalo pouze několik skladeb na každém albu. Vyčerpaní a čím dál víc cyničtí Frames v roce 2001 podepsali chicagskému labelu Overcoat Records a začali pracovat na svém čtvrtém pokusu. Ale Hansard se chtěl vyhnout rutině a k natáčení přistoupil pragmaticky. 

"Celé roky jsme věděli, že někde něco skřípe, ale nevěděli jsme co. Dlouho jsme důvěřovali průmyslovému odvětví, které zajímá jen jedno: peníze. Deset let se to s námi táhlo a nakonec jsme přišli na to, že už nepotřebujeme nikoho poslouchat."

A tak se Frames pustili do práce na For the Birds, což je deska, která obrátila naruby všechno, co kapela do té doby udělala. 

"Na album jsme se vrhli s tím, že bude co nejkomornější," vysvětluje Hansard. "Stala se z toho lekce v tom, co nehrát, lekce v odolnosti. Přišli jsme na to, že ty nejlepší noty k vám musejí samy přijít." Výsledek je hluboce, opravdově dojímavý. Hansardův chvějící se hlas dodává jeho textům plným zoufalství pocit touhy a rozrušení. Písně stojí na jeho evokujících obratech: "What Happens When the Heart Just Stops" se naplno otevře do svého nádherného mezzo-fortového závěru až v momentě, kdy Hansard naříká, "Ta lež nás za sebou vláčí, tluče nás a táhne ke zklamání." 

Jako by Glen Hansard nakonec přišel na způsob, jak z hudby vydolovat vše, co právě cítí - tím, že všechno ztlumí. 

Ve Philadelphii se celé publikum pohupuje, jako by je Hansard dostal do tranzu, a celý sál je plný očekávání, když se kapela dostane až do drtivého finále skladby "Headlong." Jen koutkem oka zahlédnu jednu z žen, s nimiž jsem se před chvílí bavil. Zachytí můj pohled a příkývne a jakmile obe svou pozornost znova upřeme na pódium, vynoří se jediná možná myšlenka a krystalizuje zrovna ve chvíli, když přicházejí poslední akordy a publikum vybuchne do spontánního potlesku: 

Měla pravdu. The Frames jsou prostě úžasní. 
info@seattleweekly.com