Bylo to jedno z nejpřísněji střežených tajemství irské hudby. Frames nedávno odehráli koncert ve Whelan's, na němž si otestovali několik nových skladeb a na pódiu přivítali spoustu zvláštních hostů. Reportáž z první řady přináší John Walshe.
   Ve Whelan's je narváno. Přísahal bych, že tento legendární klub už už musí prasknout ve švech. Fanoušci jsou a sobě tak namačkaní, že reportér ani nemá místo vytáhnout si z kapsy zápisník, a proto se musí spoléhat na paměť a zapamatovat si, které skladby vlastně zazněly a v jakém pořadí. A proč je ve Whelan's tak narváno v pracovní den? Frames jsou zpátky.
   Glen a spol., na plakátech uvedení jako The Arnotts, se rozhodli odehrát "utajený" koncert, aby si před publikem vyzkoušeli několik svých nových skladeb, které by se měly objevit na jejich novém albu. Ale tento koncert je nakonec něco víc než jen generálka nového materiálu a mění se na opravdovou oslavu, protože ke kvintetu se přidávají zvláštní hosté. Celá ta divočina trvá dvě hodiny, zazní také cover verze, skvosty ze starších alb a dokonce i skladby na přání publika.
   První část koncertu jede podle playlistu. Frames představují své nové kompozice, včetně hypnotické 'Keepsake', bolestně krásné 'Dream Awake' a křehké 'A Caution…'. Ale možným vrcholem je 'Happy', skladba přímo určená pro to, aby ji rádia celého světa hrála od rána do večera.
   'Finally' má neodbytnou kytarovou linku, která útočí na smysly, basa Joe Doylea pulzuje a Colm Mac Con Iomaire hraje na housle nádhernou protimelodii. 'Locusts' je ještě působivější, a to i přesto, že Joeovy klávesy najednou přestanou hrát. Tato skladba začíná jednoduše, jen kytara a Glenův zpěv ("Dnes nechoď ven/ Nebe je plné kobylek/ A ďáblova práce nikdy nekončí"), a kapela se přidává později. Jde o jejich zatím nejsvůdnější baladu, a to o něčem svědčí.
   Joeovy harmonie jsou u nového materiálu více v popředí a zdá se, že Frames plně kontrolují dynamiku svého zvuku; vědí přesně, kde zpomalit a kde naopak hlučet jako pořádná rocková banda. Po šesti skladbách zaznívá známý nápěv skladby 'Lay Me Down' a publikum ji freneticky vítá.
   Je trochu překvapivé, kolik fanoušků už zná slova k většině nových skladeb. Přidávají se s gustem obvykle vyhrazeným osvědčeným peckám, jako jsou 'Revelate' a 'Plateau', které publikum přijímá s nadšením. Skutečně, spatřit až religiózní žár viditelný v očích první řady může být děsivé: jeden mladíček s tváří ministranta křiví své rysy do modelu nepochopeného dítěte, když se během hlučné skladby 'Pavement Tune'snaží vyřvat, že chce, aby mu smysl dával větší smysl.
   'Santa Maria' je neobyčejně silná a končí ohlušujícím crescendem přecházejícím až do bílého šumu. Glen se ptá, jestli má někdo nějaké přání a téměř okamžitě mu odpovídají prakticky všichni v sále, ale každý si zřejmě přeje něco jiného. Jeden naskrz zpocený fanoušek vedle vašeho recenzenta si přeje "klimatizaci, prosím" a všichni kolem něj se smějí. Následuje citlivé provedení nedoceněné 'Hollocaine' a pak přichází čas pro "zvláštní hosty".
   Liam O Maonlai, hlavní postava The Flowers, je prvním z nich. Je navlečen do závratně třpytivých pruhovaných kalhot a barevného šátku a dobrých pět minut se svíjí a kolíbá a naparuje. Pak se konečně chopí mikrofonu a publiku předvádí svou směs bílého soulu a blues. Pak přichází Mundy a Kittser a Frames si berou zaslouženou pauzu. Jeden ze standardů J.J. Calea je rychle následován Dylanovou 'Girl From The North Country'. Glen & spol. se přidávají k Birrovu nejoblíbenějšímu synovi při skotačivé skladbě 'Gin And Tonic Sky'.
   'Where Is My Mind?' je skvělým holdem Pixies, a pak už do záře reflektorů přichází Paddy Casey, který se s Glenem střídá u mikrofonu během úžasné skladby 'Saints & Sinners'. Při neobyčejné 'Star Star' zpívá celý klub a tato skladba končí improvizací Glena a Joea na téma 'Hotel Lounge' od Deus, á la loňské Other Voices.
   Po dvou hodinách hudební radosti, která brala dech, čekáte na verdikt. "Úžasné," jak se vyjádřil David z Firhouse. "Už jsem nedoufal, že ještě uslyším ve Whelan's hrát Frames. Myslel jsem si, že už jsou příliš velcí. Když jsem zaslechl, že budou hrát - jeden kámoš o četl na Internetu - spěchal jsem si koupit lístek do Road Records a jsem strašně rád, že jsem tady mohl být. Tohle byl jeden z nejlepších koncertů mýho života."
   Ale ne všichni fanoušci Frames měli to štěstí: na Louise už lístek nezbyl, ale přišla, protože doufala, že by se nějak mohla dostat dovnitř. Většinu koncertu strávila tím, že prosila ochranku, aby ji pustili, a nakonec se nad ní jeden z nich slitoval a na konec koncertu ji pustil.
   "Viděla jsem jenom 'Saints And Sinners' a 'Star Star,' ale zbytek jsem slyšela zvenku," usmívá se. "I tak jsem ráda, že jsem přijela, protože jenom ten kousek, co jsem viděla, byl úžasnej."
   Přeložil Radim Zetka