Titulní píseň Fitzcarraldo z druhého
alba The Frames (1996) je inspirována filmem německého režiséra Wernera
Herzoga z roku 1981, oceněným v následujícím roce na festivalu v Cannes
Zlatou palmou za režii. Příběh irského obchodníka s kaučukem Fitzgeralda,
zvaného Fitzcarraldo (Klaus Kinski), posedlého na počátku 20. století touhou
postavit v peruánském městě Iquitos budovu opery, je působivým podobenstvím
o nezlomné vůli dokázat nemožné - ve filmu demonstrovanou mj. vyčerpávajícím
přesunem lodi přes amazonské peřeje, nebezpečná místa a neschůdnou horu.
Fitzcarraldo
zpátky, na začátku dlouhého a podivného
putování
zvolil jsem dlouhou cestu
která mne vede bůhvíkam
a tak se teď nemohu zastavit
vždyť i ty spolehlivé hvězdy
mohou zapomenout na dobré způsoby
a zakolísat
ztratit víru a pochybit
ale já se nemohu dostat k oceánu,
který by byl dost hluboký
pro můj den
to je první z nanebevstoupení
je to smutné, že se plavíme až po
bouři
a její poslední slova byla
myslela jsem jen na tebe
za mých zlatých časů jsem byla otrokem
a teď přišel čas,
abys ty nechal rozeznít svůj hlas
a ukořistil, po čem prahneš
má loď skončila na horním toku
ale já to nevzdávám
tahle cesta ještě není u konce
k Fitzcarraldovu domu je to ještě
daleko
a její poslední slova byla
myslela jsem jen na zebe
za mých zlatých časů jsem byla světicí
vždyť i ty spolehlivé hvězdy
mohou zapomenout na dobré způsoby
a zakolísat
jako malí psi, skrývající svá tajemství
a její poslední slova byla
uvidíme se v minulosti
to je jediná cesta, kterou můžeme
jít
(já tě ochráním
k Fitzcarraldovi je to ještě daleko
a já tě nechci zastavit
ve jménu nějaké pravdy)
Český překlad Eva Housková
|
